Bydlení u prarodičů

Každý by chtěl mít určitě takové krásné a klidné bydlení, aby mu vždycky všude bylo dobře. Já si vzpomínám, když jsem ještě jezdila za babičkou a za dědečkem, oni sice nebydleli na vesnici jako většina babiček a dědečků, ale moje babička s dědečkem, moji oba dva prarodiče bydleli ve městě, bydleli v bytovce. Možná to byla taková malá garsonka, ale mě to vůbec nevadilo, ale jejich bydlení, taková jejich domácnost, byla úplně jiná. Mě to spíše přišlo, jako kdyby byli nějací mladí moderní lidé, protože oni vyznávali jógu a další cvičení a hodně zdravou stravu a také hlavně žili hodně bio.

To znamená, že měli nejraději domácí výrobky anebo bez nějakých chemických přísad. Tohle je samozřejmě prima, ale kolikrát jsem také záviděla svým kamarádkám, které měly takové babičky a dědečky, kteří jim vařili sladká a tučná jídla, třeba kynuté knedlíky nebo buchty a podobně nebo klidně k večeři i hrnec krupicové kaše. To u nás u babičky takhle vůbec nebylo. Oni měli úplně jiný styl života a úplně jiné bydlení. Moje babička měla krásnou koženou sedačku a když jsem si třeba k ní chtěla vzít na víkend i svého psa, tak to jsem měla opravdu přísně zakázáno. Babička nechtěla vůbec mít doma žádná zvířata.

Tohle mi také vadilo, takovéto bydlení u prarodičů jsem si opravdu nikdy nepředstavovala, protože u svých kamarádek jsem vždycky viděla, že oni mají u babičky na vesnici hodně zvířat. Myslím si, že i kdyby babička bydlela na vesnici, že by si asi žádné zvíře nepořídila anebo možná ano, možná ta vesnice přímo člověka asi donutí, aby si pořídil nějaké zvíře alespoň psa anebo kočku, protože taková domácnost na vesnici bez zvířete je opravdu asi hodně smutná. Neznám žádného člověka na vesnici, který by doma neměl nějaké zvíře, ať už křečka nebo slepice či husy. Zvířata na vesnici jednoduše patří.