by
Každý z nás má svůj život. A ten bychom si měli přizpůsobovat a také si ho přizpůsobujeme tomu, co od něj očekáváme a jaké jsou podmínky, ve kterých ho vedeme. Každý si žijeme po svém, nakolik nám to jenom naše prostředí umožňuje. A budiž nám přáno. I když všechno má své meze.
Životním stylem některých z nás je žít na vysoké noze. A pokud na to dotyční mají, ať si tak žijí, i když se to dodnes v naší společnosti jako celku moc nenosí, protože jsme byli vesměs vychováni v duchu relativního rovnostářství, ve kterém byli bohatí lidé automaticky diskreditováni jako pravděpodobní kriminálníci, kteří se dostali ke svému jmění nezaslouženě, na úkor jiných. A když někdo takový způsob života vede, ale nemá na něj, ať si na to jednoho dne doplatí.
Pak je tu asi většina z nás, která vede šedivý, nenápadný, průměrný styl života. Ve kterém se chodí do práce a pak se pečuje o rodinu, vysedává u televize a podobně. To je to, čemu nás naučil minulý režim a spousta z nás tomu zůstává věrná. A navzdory tomu, že i takoví lidé chtějí zbohatnout a vést rajský život, současně se něčeho takového i obávají a příliš nevystrkují hlavu.
A pak jsou tu lidé, jejíchž způsob života je bídný. Jsou to různé sociální případy, žijící někdy na ubytovnách a někdy na ulicích, jsou to lidé závislí na cizí pomoci. A zatímco se někteří z nich snaží tomuto údělu uniknout, je i dost těch, kteří takový lifestyle vzali za vlastní a praktikují ho i už po celé generace.
A zatímco s těmi posledními někdy cítím určitý soucit, současně mnohým z nich jejich osud přeji. Protože někdo, kdo permanentně žije z dávek, neumí s penězi hospodařit a neobtěžuje se udělat něco pro změnu k lepšímu, ten ať si tak žije. Lifestyle spočívající v tom, že se vysává každý, kdo se jenom vysávat dá, a pak se nadává, jak je k takovým lidem společnost krutá a jak by se o ně měli jiní postarat, mi prostě není sympatický.